Technické normy a předpisy hrají v dopravní infrastruktuře nezastupitelnou roli.
Technické normy a předpisy hrají v dopravní infrastruktuře nezastupitelnou roli. Inženýři, projektanti i zhotovitelé se při návrhu a realizaci staveb na denní bázi setkávají s řadou českých technických norem (ČSN) a resortních technických předpisů Ministerstva dopravy. Vyvstává otázka, nakolik jsou tyto normy právně závazné – zda jde skutečně jen o doporučení, nebo z nich plynou i právně vynutitelné povinnosti, a pokud ano, za jakých okolností?
Základním východiskem českého právního řádu je obecná nezávaznost technických norem. Ta vyplývá z § 4 odst. 1 věty poslední zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který jednoznačně stanovuje, že Česká technická norma není obecně závazná. To znamená, že žádný právní předpis sám o sobě neukládá obecnou povinnost dodržovat ČSN všemi subjekty. Technické normy mají povahu odborných doporučení, jež popisují osvědčené postupy, technické parametry a standardy kvality, avšak jejich používání je obecně dobrovolné.
Je ovšem zásadní pochopit rozdíl mezi obecnou nezávazností technických norem a konkrétními situacemi, kdy se dodržení normy stává povinností. Česká právní regulace totiž připouští, aby dodržení požadavků konkrétních technických norem bylo vyžadováno jiným právním instrumentem. Tato povinnost může vzniknout především na základě ustanovení předpisu, který stanoví, že ve vztazích upravených daným předpisem je nutno dodržovat české technické normy. Dalším způsobem je odkaz ve smlouvě nebo v úředním aktu. V těchto případech lze o závaznosti norem hovořit. Stručně řečeno, normy nejsou obecně závazné, ale v určitých případech se závaznými stanou, pokud se ně výslovně odkáže1. Přitom existuje celá řada případů, kdy se z původně dobrovolné technické normy stane povinný požadavek. Tyto mechanismy rozebíráme dále.
Kdy se technické normy stávají závaznými
Povinnost dodržet určitou technickou normu může vzniknout několika způsoby. Nejčastěji se tak stane prostřednictvím explicitního, výslovného odkazu v právním předpise nebo prostřednictvím smluvního ujednání či úředního rozhodnutí.
Přímý odkaz v právním předpise
Pokud zákon nebo podzákonný právní předpis výslovně stanoví, že při určité činnosti nebo v určitém vztahu je nutno dodržet konkrétní technickou normu, stává se pro daný účel závazná.
I Ústavní soud ve shora citovaném nálezu potvrdil, že v takovém případě norma doplní nekompletní zákonný požadavek a fakticky se stane součástí právního předpisu. Jeho adresáti pak mají povinnost se příslušnou normou řídit, aby splnili zákonné požadavky. Nejde sice o obecnou závaznost, tzn. neplatí plošně pro všechny a pro všechny účely, ale ve vztahu k dané zákonné povinnosti má závaznou sílu. Dokonalým příkladem je stavební legislativa. Například vyhláška č. 146/2024 Sb., o požadavcích na výstavbu, v příloze č. 14 odkazuje na celou řadu jednotlivých technických norem k provedení jednotlivých ustanovení vyhlášky. To znamená, že zde uvedené technické normy jsou pro výstavbu závazné a jejich nesplnění lze považovat za nesplnění legislativního požadavku.
Není však odkaz jako odkaz. Právní předpisy používají různé formy vazby na technické předpisy. Výlučný (povinný) odkaz znamená, že jediným uznávaným způsobem splnění požadavku zákona je postup dle dané normy. Norma tedy doplňuje právní předpis a stává se jeho nedílnou součástí. To je případ i výše uvedené stavební vyhlášky. Indikativní odkaz naproti tomu stanoví normu jen jako jeden z možných způsobů splnění požadavku. Resp. zákonný požadavek lze splnit i jinak, pokud dosáhnete stejné úrovně výsledku. Indikativní odkaz je doporučená cesta. Není výslovná povinnost se normou řídit, ale je vhodné ji použít, protože úřady i inspekce automaticky uznají, že požadavky právního předpisu jsou splněny. A pokud norma není použita, je nutné jiným způsobem prokázat, že výsledný výrobek, konstrukce nebo činnost poskytuje stejnou úroveň bezpečnosti, kvality a funkčnosti, jakou by zajistil postup podle technické normy. Typickým příkladem takového odkazu je § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého pokud požadavky na výrobek nejsou mj. plně pokryty určenými normami, nebo výrobce/dovozce nechce postupovat podle určených norem, pak musí alternativně zajistit technická zjištění vlastností u autorizované osoby. Je možné se setkat i s tzv. odkazy obecnými či všeobecnými, tj. odkazy znějícími například takto: v rozsahu požadavků příslušné technické normy nebo podle příslušné normy, tj. neuvádějící konkrétní číslo či verzi normy. Ty se objevovaly ve staré stavební legislativě, byly však předmětem kritiky, neboť nebylo zřejmé, které normy a v jakém rozsahu byly závazné.2
Smluvní podmínky
Technické normy mohou nabýt závaznosti také čistě soukromoprávně, a to prostřednictvím smlouvy. Smlouva o dílo či jiný kontrakt může výslovně stanovit, že dílo musí být provedeno podle určité ČSN nebo technických podmínek. V takovém případě se dodržení normy stává smluvní povinností zhotovitele. Česká agentura pro standardizaci k tomu uvádí, že normy se samozřejmě mohou stát závaznými v obchodních smlouvách mezi dodavatelem a odběratelem. Jde ovšem čistě o privátní vztahy mezi stranami.3 Pokud výsledné dílo neodpovídá smlouvě, například nedodrží-li sjednaný normový standard kvality, jedná se o porušení povinností zhotovitele a objednatel má nároky z vadného plnění.
Úřední rozhodnutí
Další rovinou je uplatňování norem veřejnoprávní cestou mimo samotné texty zákonů či vyhlášek. Praktickým příkladem je opět stavební řízení: stavební úřad může povolení záměru nebo v kolaudačním rozhodnutí uložit podmínku, že stavba musí být realizována v souladu s určitými ČSN. Typicky v rozhodnutí stanoví, že projektová dokumentace nebo provedení stavby musí splňovat požadavky konkrétních technických norem, například normy požární bezpečnosti, osvětlení, hluku apod. Taková podmínka je pro stavebníka závazná. Její nesplnění může vést k pokutám ve správním řízení a zejména k problémům při kolaudaci – stavební úřad odmítne vydat kolaudační souhlas, dokud nejsou normové požadavky dodatečně splněny. Obdobně orgány požární ochrany (HZS) při posuzování požárněbezpečnostního řešení vyžadují respektování příslušných ČSN z oblasti požární ochrany a mohou nevyhovující stavbu neschválit či sankcionovat.
Shrnuto, ač jsou technické normy v obecné rovině dobrovolné, existuje celá řada případů, kdy právní předpis, úřední rozhodnutí nebo smlouva povýší normu na závazný standard.
Technické předpisy Ministerstva dopravy
Specifickou kategorii v oblasti dopravní infrastruktury představují odborné technické předpisy vydávané Ministerstvem dopravy. Jde zejména o tzv. Technické podmínky (TP) pro pozemní komunikace a Technické kvalitativní podmínky (TKP) pro stavby pozemních komunikací či železničních drah. Právní základ těchto resortních předpisů je poněkud odlišný od ČSN. Na rozdíl od českých technických norem, které jsou definovány zákonem č. 22/1997 Sb. a vznikají pod gescí Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, resortní předpisy nemají takto explicitní oporu v zákonném zmocnění. Fakticky lze tyto oborové předpisy považovat za rychlou a flexibilní formu standardizace v silničním stavitelství, ale mimo rámec legislativního procesu.
Z právního hlediska se jedná o interní normativní akty či odborné metodiky (tzv. soft law), jejichž účelem je sjednotit technický výklad a postupy v rámci resortu dopravy, zejména u institucí jako Ředitelství silnic a dálnic, Správa železnic či Státní fond dopravní infrastruktury. Avšak ačkoli resortní předpisy nejsou, stejně jako ČSN, obecně závazné, jejich závaznost lze zajistit obdobnými mechanismy. V praxi se tak běžně stává tehdy, jsou-li výslovně zahrnuty do smluvní dokumentace, například jako součást zadávacích podmínek veřejné zakázky či smlouvy o dílo, stanoveny podmínkou ve správním rozhodnutí nebo přímo odkazovány v právním předpise. V těchto případech opět sice nejde o obecnou právní povinnost vyplývající z právního řádu, avšak dodržení příslušného technického předpisu se stává konkrétním právním závazkem účastníka daného právního vztahu.
Shrnutí pro praxi
Otázka závaznosti technických předpisů, ať už ČSN, nebo předpisů resortních, vždy vyvstává do popředí v souvislosti s určitou formou škodní události. Resp. tehdy „když se něco stane“, řeší se, zda byly dodrženy normy či předpisy a nakolik byly v dané situaci závazné. V poněkud starším, nicméně z hlediska materie tohoto příspěvku stále aktuálním rozhodnutí Vrchního soudu v Praze4 můžeme, i s ohledem na předchozí výklad, najít jasné řešení: porušení technické normy samo o sobě nestačí pro konstatování protiprávnosti. Musí být prokázáno, že existovala právní povinnost jednat podle normy, například že na ni bylo odkázáno v právním předpisu, smlouvě nebo rozhodnutí. Stále platí, že technické předpisy nejsou primárně právně závazné. Sekundárně však lze jejich právní závaznost aktivovat odkazem neboli tzv. inkorporací.
Ovšem je třeba říci, že i když normy či technické předpisy nejsou výslovně inkorporovány do určitého právního rámce, ať už založeného odkazem v právním předpise, smlouvou, či úředním rozhodnutím, působí významně jako měřítko odborné péče. Jejich nedodržení pak může znamenat porušení povinnosti jednat s odbornou péčí, jak ji vyžaduje například § 5 5 a § 2900 6 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Technická norma vyjadřuje obecně uznávaný standard bezpečného a správného řešení a ten, kdo se od ní odchýlí, musí prokázat, že i jiným způsobem dosáhl stejné úrovně bezpečnosti, kvality či spolehlivosti. Jinak mu může být přičtena nedbalost a jejím následkem odpovědnost za škodu.7
Z pohledu soudní praxe tak i neinkorporované normy a předpisy mají důkazní význam. Slouží jako referenční etalon řádného postupu odborníka či zhotovitele.
Autor: JUDr. Barbora Košinárová, Ph.D.
Ředitelství silnic a dálnic s.p.
1 Nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08.
2 ČKAIT: Stanovisko k závaznosti norem (2017). Dostupné na www.ckait.cz.
3 Česká agentura pro standardizaci: Problematika uvádění technických norem v právních předpisech. Dostupné na www.agenturacas.gov.cz.
4 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 1995, sp. zn. 6 A 68/94
5 Cit.: Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.
6 Cit.: Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.
7 Dle závěrů Rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 723/2007. Totožné závěry lze nalézt i v novější judikaturní linii, například Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 15 A 8/2022, nebo Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2025, sp. zn. 37 A 6/2023.
