Archeologie nesmí brzdit výstavbu. Musí být její součástí

Dálnice, železniční koridory i budoucí vysokorychlostní tratě každoročně otevírají desítky hektarů dosud neprozkoumaného území. Právě velké dopravní stavby dnes patří mezi nejvýznamnější zdroje nových archeologických poznatků. Jak funguje spolupráce archeologů a investorů? Proč česká archeologie stále pracuje podle zákona z roku 1987? A jaké objevy přinesly poslední roky? O tom jsme hovořili s ředitelem Archeologického ústavu AV ČR Praha Janem Maříkem.

Zákon z minulého století

Když se dnes hovoří o záchranné archeologii, většina odborníků se shodne na jednom problému – legislativní rámec, podle kterého celý systém funguje, je starý téměř čtyři desetiletí.

Základní pravidla stále vycházejí ze zákona o státní památkové péči z roku 1987. Podle Jana Maříka šlo ve své době o moderní normu, která dokonce předčila řadu tehdejších evropských řešení. Od té doby se však zásadně změnilo prostředí, ve kterém se archeologické výzkumy odehrávají.

„Zákon vznikal v netržním prostředí. Nepočítal se soukromými společnostmi, výběrovými řízeními ani dnešním způsobem přípravy staveb. V mnoha ohledech ho jednoduše převálcoval čas,“ říká ředitel Archeologického ústavu.

Zatímco ostatní postkomunistické země své systémy během posledních desetiletí modernizovaly, Česká republika podle něj stále funguje podle pravidel vytvořených ještě před listopadem 1989. Pokusů o změnu přitom bylo několik. Jeden z připravovaných zákonů se dokonce dostal až do třetího čtení Poslanecké sněmovny, nakonec však skončil pod stolem kvůli politickým sporům.

Největší problém podle archeologů představuje absence jasně definovaných procesů, odpovědnosti a sankcí. Mnoho pravidel proto vznikalo postupně „odspodu“ prostřednictvím metodik, dohod mezi institucemi a digitalizovaných systémů. Výsledkem je funkční, ale pro veřejnost často nepřehledný systém.

Archeologie a stavebnictví nejsou soupeři

Představa archeologa jako člověka, který přijde na stavbu a zastaví ji kvůli několika střepům, je podle Maříka spíše mýtem.

Za posledních dvacet let se výrazně proměnila spolupráce mezi archeology a velkými investory, zejména Ředitelstvím silnic a dálnic. Obě strany si postupně uvědomily, že jejich cíle nejsou protichůdné.

Investor potřebuje stavět včas a bez komplikací. Archeolog potřebuje získat informace dříve, než budou nenávratně zničeny stavební činností.

„Snažíme se, aby archeologie nebyla momentem, kdy se stavba zastaví. Naším cílem je, aby se stala standardní součástí přípravy projektu,“ vysvětluje Mařík.

Právě příprava je podle něj klíčem k úspěchu. Moderní záchranná archeologie už dávno nezačíná ve chvíli, kdy se na staveništi objeví bagr. Naopak, ideální je zapojení archeologů alespoň rok před zahájením stavebních prací.

Vysokorychlostní tratě přinesou novou éru

Novou kapitolu představují připravované vysokorychlostní tratě. Zatímco modernizace stávajících železničních koridorů se většinou odehrávala v území, které již bylo v minulosti výrazně narušeno, nové tratě povedou zcela novými trasami. Z pohledu archeologů jde o situaci srovnatelnou s budováním dálniční sítě.

„Vysokorychlostní tratě povedou nejhustěji osídlenými oblastmi republiky. Jenže tato území nebyla atraktivní pouze dnes. Lidé si ta nejlepší místa vybírali už od pravěku. Proto očekáváme mimořádně vysokou koncentraci archeologických nálezů,“ upozorňuje Mařík.

Právě proto začala spolupráce mezi Správou železnic a archeology již ve fázi prvních příprav. Cílem je vytvořit systém, který umožní předvídat rozsah archeologických prací, jejich časovou náročnost i finanční dopady.

„Chceme, aby archeologie nebyla překvapením. Aby se s ní počítalo stejně jako s geologií, přeložkami sítí nebo majetkoprávní přípravou,“ dodává.

Semafor pod zemí

Jedním z nejzajímavějších nástrojů, které se v posledních letech podařilo zavést, jsou studie archeologického potenciálu. Archeologové při nich kombinují archivní rešerše, letecké snímkování, geofyzikální měření, povrchové sběry i další nedestruktivní metody průzkumu. Výsledkem je rozsáhlý soubor dat, který umožňuje poměrně přesně odhadnout, co se pod povrchem nachází.

Protože stavební projektanti obvykle nepotřebují studovat archeologické analýzy o stovkách stran, převádějí archeologové výsledky do jednoduchého systému tří barev. „Říkáme tomu semafor. Červená znamená, že nálezy očekáváme téměř jistě a ve vysoké intenzitě. Oranžová představuje zvýšené riziko. Zelená označuje území, kde je pravděpodobnost nálezů malá,“ popisuje Mařík.

Takové rozdělení umožňuje přesněji plánovat zemní práce, skrývky ornice i organizaci samotného výzkumu. U rozsáhlých liniových staveb může správně připravený průzkum znamenat úspory v řádu desítek milionů korun.

Rok na průzkum desítek kilometrů

Rozsah současných výzkumů si veřejnost často neumí představit. Zatímco ještě před 15 lety archeologové pracovali převážně na menších plochách, dnešní dálniční a železniční stavby znamenají průzkum území o délce desítek kilometrů.

„Na rozdíl od minulosti máme dnes k dispozici velké plochy a relativně slušné rozpočty, ale velmi omezený čas,“ říká Mařík. Jako příklad uvádí výzkum na dálnici D11 mezi Hradcem Králové a Jaroměří. Terénní práce zde trvaly rok.

„Když jsme stavbu předávali, tehdejší generální ředitel ŘSD mi řekl, že nevěřil, že to dokážeme stihnout.“ Úspěch podobných akcí přitom závisí nejen na archeolozích, ale i na schopnosti koordinovat stovky pracovníků, techniku a dodavatelské firmy.

Od bagru ke genetice

Samotný archeologický výzkum začíná skrývkou ornice. Po jejím odstranění se na povrchu objeví tmavší skvrny, které představují pozůstatky dávných objektů – domů, zásobních jam, studní, pecí nebo hrobů. Následuje detailní dokumentace a odběr vzorků.

Právě zde se archeologie posledních let výrazně proměnila. Dnes už nejde pouze o sběr keramiky nebo kovových předmětů. Moderní laboratoře dokážou z lidských ostatků získat informace o stravě, zdravotním stavu i místě původu konkrétního člověka.

„Pomocí izotopových analýz dokážeme zjistit, kde člověk vyrůstal nebo jakou měl stravu. Genetické analýzy zase umožňují sledovat migraci a příbuzenské vztahy dávných populací,“ vysvětluje Mařík.

Výsledky navíc přesahují hranice archeologie. Poznatky získané z kosterních pozůstatků nacházejí využití například v medicíně, genetice nebo environmentálních vědách. Díky tomu dnes archeologie přináší odpovědi na otázky, které si ještě před několika desetiletími nikdo neuměl ani položit.

Pravěk nebyl klidný svět

Moderní analýzy zároveň bourají řadu zažitých představ. Jednou z nich je obraz pravěku jako světa malých uzavřených komunit, které po generace žily na jednom místě.

„Evropa byla v pohybu už od doby kamenné. Přicházeli noví lidé, nové technologie i nové způsoby života. Dnes to dokážeme sledovat pomocí genetických i izotopových dat,“ říká Mařík.

Právě proto podle něj nelze význam archeologických nálezů hodnotit pouze podle množství zlata nebo stříbra. Mnohem důležitější bývají informace, které pomáhají pochopit fungování dávných společností.

Poklady pod trasou D35

Přesto se i dnes objevují nálezy, které budí mimořádnou pozornost. Mezi nejvýznamnější objevy posledních let patří lokalita odkrytá při výstavbě D35. Archeologové zde narazili na významné sídliště z mladší doby železné s množstvím importovaných předmětů pocházejících z různých částí Evropy. Nalezeny byly stříbrné i zlaté artefakty, mince a další doklady dálkových kontaktů.

„Ukázalo se, že šlo o jedno z významných center své doby. Překvapivé bylo také to, že lokalita nebyla zničena amatérskými hledači s detektory kovů,“ konstatuje Mařík.

Pozornost vzbudily také výzkumy lovců mamutů v Ústí nad Labem nebo objevy pravěkých studní. Právě zdánlivě obyčejné nálezy však podle ředitele často přinášejí největší vědecký přínos.

Archeolog by neměl být překvapený

Při hodnocení významných objevů Mařík odmítá mediální představu archeologa, který je šokován každým novým nálezem. „Překvapený archeolog není dobrý archeolog,“ říká s úsměvem.

Podle něj by měl každý výzkum začínat jasně formulovanou otázkou. Pokud archeolog ví, co hledá a proč, může i zdánlivě nenápadná lokalita přinést výsledky publikované v nejprestižnějších světových vědeckých časopisech.

A právě v tom spočívá smysl záchranné archeologie. Nejde pouze o záchranu předmětů, ale především o záchranu informací.

„My bychom často ty výzkumy ani dělat nemuseli. Materiálu máme v depozitářích dost. Jenže pokud informace zůstanou v zemi a přijde stavba, budou navždy ztraceny. Proto je archeologie součástí každého velkého projektu,“ uzavírá Jan Mařík.