Výstavba pozemních komunikací, jako jsou dálnice a silnice I. tříd v České republice, je po právní stránce zasmluvněna v režimu smluv o dílo, které vycházejí nyní ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Některé stavby ještě stále probíhají dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Smlouvy o dílo se uzavíraly dle mezinárodních smluvních podmínek FIDIC. Výstavba dálnice a silnice I. tříd je v současné době prováděna z převážné části dle obecných smluvních podmínek pro výstavbu pozemních inženýrských staveb projektovaných objednatelem (tzv. Conditions of Contract for Construction, používaná zkratka CONS nebo i Red Book/Červená kniha) 1. Tyto obecné podmínky CONS jsou doplněny, měněny a rozšiřovány zvláštními podmínkami, které vydalo Ministerstvo dopravy ČR 2,3.
Mezinárodní federace konzultačních inženýrů, neboli Fédération Internationale des Ingénieurs Conseils, byla založena v červenci 1913. Cílem jejího založení bylo vytvoření celosvětové federace nezávislých odborných inženýrů – konzultantů. Zakládajícími členy byla Belgie, Francie a Švýcarsko. V současné době má FIDIC kolem 100 členských asociací z 93 států.
Před vydáním v současné době platných smluvních podmínek však platily a používaly se tzv. Obchodní podmínky staveb pozemních komunikací obsahující Všeobecné obchodní podmínky, Zvláštní obchodní podmínky a Vzorové formuláře, které byly schváleny Ministerstvem dopravy a spojů č.j. 475/02-120-RS/1 ze dne 22. 10. 2002 s účinností od 1. listopadu 2002 (dále jen „VOP/ZOP“).
Tyto byly následně zrušeny a nahrazeny Obchodními podmínkami staveb pozemních komunikací obsahující Všeobecné obchodní podmínky, Zvláštní obchodní podmínky a Vzorové formuláře, které byly schváleny Ministerstvem dopravy ČR č.j. 321/08-910-IPK/1 ze dne 9. 4. 2008 s účinností od 1. května 2008.
Všechny výše specifikované obchodní podmínky či smluvní podmínky v obecné části vyplývají ze Smluvních podmínek pro výstavbu, 1. vydání 1999, vydané Mezinárodní federací konzultačních inženýrů – FIDIC.
Předmětem právního a skutkového rozboru je rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 11 Cm 89/2014-602 ze dne 23. listopadu 2020 4, kterým bylo rozhodnuto o žalobě žalobce, kterou je obchodní společnost Metrostav Infrastructure a. s., proti žalované státní příspěvkové organizaci Ředitelství silnic a dálnic ČR. Žalobou se žalobce domáhal zaplacení částky 51 283 928,82 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného s předáním staveniště pro realizaci samotné výstavby. Smlouva o dílo byla uzavřena právě dle Obchodních podmínek staveb pozemních komunikací obsahující Všeobecné obchodní podmínky, Zvláštní obchodní podmínky a Vzorové formuláře, které byly schváleny Ministerstvem dopravy a spojů č.j. 475/02-120-RS/1 ze dne 22. 10. 2002 s účinností od 1. listopadu 2002.
Soud I. stupně rozhodl o žalobě tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 911 664,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 911 664,58 Kč od 27. 11. 2014 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a co do částky 50 372 262,42 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 50 372 262,42 Kč od 27. 11. 2014 do zaplacení se žaloba zamítá. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Rozsudek I. stupně byl v rámci odvolacího řízení přezkoumán rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 4Cmo 33/2021-645 ze dne 12. října 2021, který napadený rozsudek co do meritu potvrdil.
Prvotně, ještě předtím, než začneme právně posuzovat režim nárokovaných nákladů žalobce, je třeba si postavit najisto, zda věcnost a podstata událostí, ze kterých zhotoviteli vznikaly tvrzené náklady, jsou specifikovány a spadají opravdu do skutkové podstaty čl. 2.1 VOP/ZOP. Podle čl. 2.1 VOP/ZOP objednatel poskytne zhotoviteli právo přístupu a užívání všech částí staveniště během doby (nebo dob) uvedených v příloze k nabídce. Tedy v návaznosti na první větu citovaného odůvodnění rozsudku. Jelikož se jedná o staveniště nebo jeho části, má se za to, že objednatel musí zhotoviteli zajistit právo přístupu a užívání pozemků, které tvoří staveniště. Tedy podstata čl. 2.1 se týká zajištění přístupu a užívání staveništních pozemků, které se zajišťují např. vlastnickým právem objednatele, pachtovním právem objednatele či dříve nájemním právem, dle stávajícího právního režimu obč. zák. i právem stavby apod.
Jinou skutečností je nezajištění a nepředání práva zhotoviteli k realizaci stavby dle platného a pravomocného povolení objednatelem. Na tuto událost pamatuje čl. 1.9 VOP/ZOP specifikující speciální skutkovou podstatu nároku zhotovitele za to, že mu nebude v určité době vydán některý nutný dokument nebo pokyn. V rozebíraném případě se jedná o stavební povolení týkající se stavebních objektů 202, 204, 205, 215.
Další speciální skutkovou podstatou pro náš věcný rozbor událostí je čl. 4.24 VOP/ZOP týkající se vykopávek, tedy existencí nějakých nálezů geologického či archeologického zájmu.
Jak je tedy z předchozích odstavců zřejmé, každé zmíněné ustanovení obchodních podmínek řeší a zabývá se specifickou skutkovou podstatou události a nelze je tedy, tak jako to učinil jak soud I. stupně, taktéž i odvolací soud, podřadit pod jeden skutek. Pro zhotovitele a taktéž i pro objednatele představují dílčí ustanovení jiné nároky ani ne co do prodlužování smluvních lhůt, tam je režim pro všechny stejný, ale předně pro výpočty finančních nároků. Články 1.9 a 2.1 VOP/ZOP umožňují zhotoviteli nárokovat veškeré vzniklé náklady s přirážkou přiměřeného zisku. Naopak čl. 4.24 VOP/ZOP zhotoviteli umožňuje nárokovat toliko veškeré vzniklé náklady, avšak bez přirážky přiměřeného zisku. Pochybení v nesprávném rozlišování událostí a jejich přiřazování pod přesné smluvní ujednání může ve výsledku znamenat značný finanční rozdíl v nárocích zhotovitele, šplhající do milionů korun českých. Jednoduchým náhledem bez elementární znalosti věcnosti realizace staveb totiž opravdu může docházet k závěrům, že události spadající pod čl. 1.9 či 2.24 VOP/ZOP by opravdu mohly být podřazeny v jakémsi širším smyslu pod čl. 2.1, tedy že zhotovitel opravdu nemůže užívat alespoň část staveniště, ale to by nesměl existovat smluvně sjednaný cíl v podobě specifické skutkové podstaty událostí, ze kterých zhotoviteli a objednateli vznikají jiná práva a povinnosti. Tedy už v tomto prvním věcném rozboru autorka spatřuje základní pochybení v soudním rozhodování.
Další část tohoto rozboru pokračuje v hodnocení závěrů soudů týkající se věcnosti případu. Přesněji ve zjištění existence prodlení objednatele a tím navázaného přiznaného finančního nároku zhotovitele v podobě tvrzených nákladů za úhradu bankovní záruky, pojištění a dočasných zařízeních.
Soud I. stupně zjistil, a účastníci řízení to nijak nerozporovali, že objednatel byl v prodlení s předáním části staveniště a předáním stavebních povolení, v důsledku čehož žalobce zahájil práce na SO 202 dne 22. 12. 2008 (o 125 dnů později), na SO 204 dne 25. 11. 2010 (o 671 dní později), na SO 205 dne 28. 8. 2009 (o 304 dní později) a na SO 215 (chybně uvedeno SO 5) dne 31. 10. 2008 (o 89 dní později) oproti předpokladu harmonogramu prací. Tím soud I. stupně na straně 10 rozsudku dovozuje a má za prokázané, že se žalovaný dostal do prodlení, jak shora uvedeno, a žalobci v souladu s ujednáním ve smlouvě o dílo, zejména pak v ujednání označeném jako harmonogram prací a v souladu s obchodními podmínkami vznikl nárok na prodloužení lhůty v důsledku zpoždění a uhrazení vzniklých účelně vynaložených nákladů. Soud tedy jinými slovy zkonstatoval, že v důsledku zpoždění objednatele, došlo k prodloužení lhůty. Již nijak nespecifikuje, které lhůty se tento závěr týká, ale z průběhu realizace staveb je obecně známo, že za předpokladu existence události mající vliv na běh času, dochází k prodloužení všech smluvních lhůt výstavby, které jsou předmětnou událostí ovlivněny. V souzeném sporu se tedy bude jednat o lhůtu pro uvedení stavby do provozu, která dle smlouvy o dílo činila 26 měsíců a lhůtu pro dokončení stavby, která dle smlouvy o dílo činila 36 měsíců od oznámení data zahájení prací správcem stavby dle čl. 8.1 VOP/ZOP. Soud I. stupně tedy zkonstatoval, že muselo dojít k prodloužení lhůty, nyní víme, že pro uvedení stavby do provozu a lhůty pro dokončení, ale čím se soud nijak nezabýval a z rozsudku toto nevyplývá, o kolik dnů, týdnů, či měsíců došlo k faktickému prodloužení. Od kdy do kdy došlo k prodloužení smluvních lhůt. Toto zjištění je velmi důležité pro následné stanovení výše nároku, kterou se zabývaly znalecké ústavy.
Ke způsobu prodlužování smluvních lhůt dle jednotlivých skutkových podstat smluvních nároků je potřeba nejdříve zjistit, jaké podmínky smlouva o dílo upravuje. Již výše jsme si rozebrali, že u čl. 1.9, 2.1 i 4.24 VOP/ZOP je způsob smluvního prodloužení lhůt stejný. Dle těchto ustanovení, za předpokladu splnění a prokázání oprávněnosti nároku, „bude mít zhotovitel nárok na prodloužení lhůty v důsledku tohoto zpoždění, pokud a je nebo bude dokončení zpožděno, podle článku 8.4 VOP/ZOP“. Z tohoto ustanovení lze tedy dovodit, že zpoždění činností zhotovitele může vést k prodloužení doby provádění díla, ale nemusí vždy, tedy některá zpoždění prací samy o sobě k opoždění dokončení díla nevedou. Z rozsudku soudu I. stupně nelze zjistit, zda byly soudem zjišťovány detaily časového průběhu celé výstavby. Proto následující komentář bude obecné povahy bez konotací k této stavbě a soudnímu sporu. V realizacích staveb není výjimkou, že v prodlení jsou obě smluvní strany, ať už každá v jiném časovém úseku nebo v současném výskytu dvou či více událostí, které jsou příčinou zpoždění, přičemž některé z událostí jsou v odpovědnosti objednatele, některé zhotovitele a jejich důsledky se projevují ve stejném čase. Tato druhá událost, které se odborně říká souběžné zpoždění, nemůže negativně ovlivnit časové nároky zhotovitele, jelikož dle ust. § 365 věty druhé zák. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) „dlužník není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele“. Tato situace by neměla dopad do odpovědnosti objednatele za prodlení a nijak by se neprojevila při zjišťování a vypočítání délky prodloužení smluvních lhůt. Na rozdíl od prvého příkladu, kdy by situace prodlení objednatele a prodlení zhotovitele v jiném časovém období, značně ovlivnila výpočet délky prodloužení smluvních lhůt, a to v kontextu ust. § 365 obch. zák. věty prvé, kdy „dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem“. V podobném právním náhledu by se dal užít i zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) v ust. § 1968 kdy „dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele“.
Do výpočtu délky prodloužení smluvních lhůt zasahuje také tzv. časová rezerva. Harmonogramy na tak velkých výstavbových projektech, jakým jsou např. dopravní stavby, obsahují velký objem činností, které jsou vzájemně propojené, překrývají se a probíhají současně. Každá z aktivit zpodobněná a zanesená do harmonogramu může na jejím začátku nebo na jejím konci obsahovat časovou rezervu právě pro případy nastalých zpoždění činností 5.
Do výpočtu délky prodloužení smluvních stran zasahuje též tzv. kritická cesta, která definuje posloupnost činností v rámci stavby od jejího počátku po dokončení, přičemž součet doby trvání těchto jednotlivých činností určuje celkovou dobu trvání stavby 6.
Všechny výše uvedené vlivy a instituty vstupují do řešení časových nároků zhotovitele na prodloužení smluvních lhůt, a proto k nim nelze automaticky přistupovat prizmatem prodlení objednatele znamenajícího automatiky prodloužení smluvních lhůt v délce jeho prodlení.
Pokračování příspěvku rozboru předmětných soudních rozhodnutí se bude již týkat toliko jejich právnímu posouzení a odůvodnění jejich právních závěrů. Soud I. stupně v rozsudku na str. 10 dospěl k právnímu závěru, bez detailního odůvodnění, že nárok žalobce na zaplacení smluvního nároku není z titulu nároku ze smlouvy, ale jedná se o náhradu škody dle obch. zák. Cituji: „Podle ust. § 398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti“. S tímto právním závěrem souhlasí i odvolací soud a doplňuje jej o odůvodnění. Cituji:
„Pokud jde o právní posouzení žalobou uplatněného nároku, prodlení žalovaného s předávkami stavenišť vybraných stavebních objektů oproti harmonogramu dle uzavřené smlouvy nelze charakterizovat jinak než jako porušení smluvní povinnosti. Existenci obecné smluvní odpovědnosti žalovaného za způsobenou škodu, předpokládanou pro takový případ v ust. § 373 obch. zák. nelze dle kogentního ust. § 386 odst. 1 obch. zák. předem platně vyloučit uzavřenou dohodou; za takové nepřístupné vyloučení odpovědnostního nároku žalobce by bylo dle názoru odvolacího soudu třeba považovat i jeho případnou „transformaci“ do podoby nároku smluvního. Pro posuzovaný případ rozhodné čl. 1.1.4.3, 2.1., 20.1. Všeobecných VOP a čl. 1.2. Zvláštních VOP je tedy třeba právně chápat nikoliv jako smluvní právo zhotovitele na dodatečnou platbu pro případ zpoždění žalovaného, ale jako jeho právo vzniklé z titulu odpovědnosti žalovaného dle ust. § 373 a násl. obch. zák. Příslušný zákonný precedent zde představuje i ust. § 380 obch. zák. Výše a rozsah všech v úvahu přicházejících škodních nároků žalobce, byl však oproti zákonnému standardu dle ust. § 379 obch. zák. smluvně limitován. Uvedený přístup v obchodněprávních vztazích byl ostatně připouštěn i rozhodovací praxí (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Odo 235/206 z 23. 4. 2007). Pokud tedy soud prvního stupně žalobou vylíčený skutek posoudil jako nárok žalobce na náhradu škody (§ 373 a násl. obch. zák.) se zřetelem na smluvní limitaci obsaženou ve výše uvedených článcích VOP, nemohl být vydaný rozsudek pro žalovaného nikterak překvapivý. Procesní poučení dle ust. § 118a odst. 2 o.s.ř. nebylo v takovém případě vůbec potřebné. Právní posouzení základu uplatněného nároku soudem prvního stupně pokládá odvolací soud za správné“.
Autorka s tímto právním závěrem, který mění právní titul ze smluvního nároku na zákonný nárok na náhradu škody za porušení závazkového vztahu dle ust. 373 obch. zák, nemůže souhlasit. Zásada smluvní volnosti platí pro soukromoprávní úpravu obecně. Strany si mohou své vzájemné vztahy upravit tak, jak to odpovídá jejich souhlasné vůli, podle svých potřeb. Tato zásada neznamená absolutní volnost, smluvní volnost je však omezena jen v nezbytné míře. Jen v minimálním rozsahu taxativně vyjmenovaných ustanovení jde o závaznou kogentní úpravu, od níž není odchylka dohodou možná, a to dle ust. § 263 odst. 1 obch. zák. Tento výčet však s ust. § 373 obch. zák. nijak nepočítá, proto se jedná o dispozitivní ustanovení, které se smluvními stranami může měnit či modifikovat. Stejně tak se může modifikovat i ust. § 379 obch. zák., které stanovuje rozsah škody, která se nahrazuje v případě porušení závazkového vztahu7. V návaznosti na to, že smlouva o dílo předjímá či předpokládá možné situace a jejich postup řešení, např. i nepředání všech částí staveniště, nedoložení dokumentů potřebných pro výstavbu či nálezy vykopávek, nemůže dojít k porušení smluvní povinnosti ve smyslu zákonného ustanovení náhrady škody, ale naopak k naplnění smluvního nároku dohodnutého mezi smluvními stranami. Kdyby smlouva o dílo tento smluvní mechanismus neobsahovala a nijak by jej neupravovala, pak by se dalo souhlasit s právním názorem, že dochází k porušení smluvních povinností, tedy závazkového vztahu ve smyslu ust. § 373 obch. zák. Jelikož ale smlouva o dílo zvláštní smluvní mechanismus upravuje a počítá s ním, je závěr soudu dle názoru autorky nesprávný.
Autorka se též domnívá, že odkaz odvolacího soudu na kogentní ustanovení § 386 odst. 1 obch. zák. se v odůvodněnosti „transformace“ smluvního ujednání v zákonnou náhradu škody také nedá použít. Smlouvou o dílo se nijak nevylučuje kogentní ustanovení § 386 odst. 1 obch. zák., který říká, že „nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením povinností, z něhož může škoda vzniknout“. Smlouva o dílo se zhotovitel či případně i objednatel nevzdává zákonné náhrady škody. Mohl by ji uplatnit bez omezení, ovšem jen v případech, které nejsou výslovně předvídány smlouvou o dílo. Pouze v těchto situacích by bylo možné užít zákonného institutu náhrady škody za porušení smluvní povinnosti, jelikož by se jiným způsobem ke kompenzaci finančních náhrad vzniklých škod nebylo možné dostat.
Zajímavý příklad nám dává právě nález vykopávek dle čl. 4.24 VOP/ZOP. Výše jsme si shrnuli, že v širším smyslu se může jednat o nemožnost užívání části staveniště, ale v užším smyslu se jedná o speciální skutkovou podstatu zakládající nějaké možné nároky zhotovitele. Připusťme na chvilku oprávněnost právního závěru odvolacího soudu o přeměně smluvního nároku na zákonný odpovědnostní nárok. Jednou z podmínek pro vznik nároku na náhradu škody je porušení smluvní povinnosti. Kdyby neexistovala tato speciální skutková podstata, pak by se dalo argumentovat tím, že objednatel nesplnil svoji smluvní povinnost dle čl. 2.1 VOP/ZOP a nepředal staveniště zhotoviteli tak, aby jej mohl užívat. Nicméně skutková podstata vykopávek dle čl. 4.24 trvá a existuje. Jakou smluvní povinnost objednatel porušil, když zhotovitel nalezl nálezy geologického a archeologického charakteru? V tomto kontextu autorka dochází k závěru, že k porušení smluvní povinnosti objednatele nedochází a tím odpadá jedna kumulativní podmínka vzniku odpovědnostního nároku dle ust. § 373 obch. zák. I smlouva o dílo jako taková vlastně reflektuje „nezavinění vzniklé situace“ objednatelem dle 4.24 VOP/ZOP, kdy zhotoviteli dává možnost nárokovat skutečné náklady, které vznikly v souvislosti s nálezem, ale již mu nepřiznává příplatek přiměřeného zisku, se kterým v čl. 2.1 VOP/ZOP počítá.
Závěrem by autorka chtěla dodat, že doufá, že tento článek přispěje k nápravě myšlenkového náhledu dotčených soudů a k ujasnění podstaty a rozdílnosti smluvních nároků pro další budoucí rozhodování tak zajímavých problematik vyplývajících z rozsáhlých výstavbových celků jako jsou dálnice či komunikace I. tříd.
JUDr. Dita Špačková
Vedoucí oddělení soudních sporů
Ředitelství silnic a dálnic ČR
1 Smluvní podmínky pro výstavbu pozemních a inženýrských staveb projektovaných objednatelem – obecné podmínky, 1. vydání, 1999, vydaných Fédération Internationale des Ingénieurs-Conseil (FIDIC)
2 Smluvní podmínky pro výstavbu pozemních a inženýrských staveb projektovaných objednatelem – zvláštní podmínky, 1. vydání, vydané a schválené Ministerstvem dopravy ČR MD-OPK, č. j.: 5/2016-120-TN/1 ze dne 27. ledna 2016, s účinností od 1. února 2016
3 Smluvní podmínky pro výstavbu pozemních a inženýrských staveb projektovaných objednatelem – zvláštní podmínky, 2. vydání, vydané a schválené Centrální komisí Ministerstva dopravy ČR č. j.: 218/2020-520-DOP/1, s účinností od 14. července 2020
4 Předmětný rozsudek již částečně rozebrán v příspěvku na konferenci Naděje právní vědy 2021 pořádané Západočeskou univerzitou v Plzni.
5 STÁTNÍ FOND DOPRAVNÍ INFRASTRUKTURY A MINISTERSTO DOPRAVY, Metodika časového řízení u stavebních zakázek podle smluvních podmínek FIDIC, 1. vydání, leden 2018, s. 17
6 Ibidem, s. 14
7 Rozsudek Nejvyššího soud ČR sp. zn. 32 Odo 235/2006 ze dne 23. 4. 2007
