Ing. František Fryš, jednatel SWIETELSKY stavební
rozhovor s Františkem Fryšem, jednatelem SWIETELSKY stavební.
Stavební společnost SWIETELSKY má za sebou úspěšný hospodářský rok 2018/19. V něm své stavební výkony meziročně zvýšila o více než miliardu na 6,7 miliardy korun. Na nich se její silničářská divize podílela 4,8 a divize Pozemních staveb téměř dvěma miliardami korun.
„Na výsledcích je vidět oživení stavebního trhu, ale stejně tak je za nimi i hodně zvýšeného úsilí a práce našich kolegů a spolupracovníků. Dobré výsledky totiž nikdy nepřijdou samy. Vnější podmínky jsou jen jednou z okolností, byť samozřejmě významnou,“ říká František Fryš, jednatel SWIETELSKY stavební.
Znamená to, že práce je dost i pro další roky?
Víte, já už toho v oboru hodně zažil, a proto se do podobných prognóz a soudů nepouštím. Dopravní stavby jsou závislé na veřejných investorech, ať již to je stát, kraje a jimi zřízené investorské organizace a správy silnic nebo města a obce, a ti jsou objektivně pod vlivem politiky a politiků. A pamatujeme události, kdy se vše zastavilo a prioritou pro někoho bylo dostat obor do špatného světla. Negativní důsledky těchto, tenkrát opravdu především politických, mocenských a mediálních „bojů“, bohužel cítíme dodnes.
Jak na tom tedy jste?
Aktuální hospodářský rok máme zakázkami pokrytý a výhledy na ten další nejsou špatné. Je znát, že vedle státních investorů jako je ŘSD nebo SŽDC, víc stavebních veřejných zakázek připravují a vypisují i kraje, správy silnic, města či obce. Na jejich aktivitě je především závislé to, po čem budou uživatelé silniční sítě jezdit. Cílem snad stále je dostat se na evropský standard a v kvalitě dálniční a silniční sítě dosáhnout úrovně západních zemí. Znamená to dostavět dálniční síť, obchvaty měst a obcí, zvýšit bezpečnost, propustnost a komfort dopravy na silnicích všech tříd. I proto se zakládal Státní fond dopravní infrastruktury, aby se stabilizovalo financování. Nicméně že bych byl přehnaným optimistou, to nejsem.
Proč?
Stačí se podívat na prostředí, v němž podnikáme. Máte pocit, že se procesy ve stavebnictví přes všechny přísliby zjednodušují? Já ne. Prožíváme stejná martýria a příprava staveb se nijak nezkracuje, neurychluje, nezjednodušuje. Totéž je v realizační fázi. Ke škodě věci, protože byrokracie, papírování, procesování, všemožné komplikace a průtahy, rostou místy až do obludných rozměrů. To by nás mělo varovat.
Co je u velkých staveb nejtěžší?
Příprava staveb je složitý, mnohaletý proces se sérií koordinací záměrů a cílů, průzkumů, plánování, projektování… Však to všichni známe. Některé projekty či investiční záměry jsou třeba na různě dlouhou dobu odloženy a pak se k nim investor vrací nebo na již připravené navazuje někdo jiný. Projektant se rozhoduje podle úrovně znalostí, kterou v té době může mít. Další roky se připravují stavební povolení, soutěž a až potom se staví. Za tu dobu se toho může mnoho změnit. A u nás příprava staveb trvá i 15 let. Stavění objektivně přináší a bude přinášet změny, na které je nutno reagovat.
Jsme-li u těch změn, co říkáte novému nařízení o povinném vzorkování asfaltu?
Máte asi na mysli vyhlášku číslo 130, která platí od poloviny roku. Ta určuje pravidla pro znovuzískanou asfaltovou směs a vychází z pravidel EU. Popisuje, za jakých podmínek lze starou směs znovu použít a není znečištěna třeba vyšším obsahem polyaromatických uhlovodíků a není odpadem. Problémem je spíše to, že se čeká na vzorkování a některé opravy asfaltových povrchů, které mohly být hotové, se budou dodělávat až na podzim či do začátku zimy, kam se dlouhodobě koncentruje největší objem prací.
V tom vám dají mnozí za pravdu. To je obecně problém.
Právě, jaro bývá u zadavatelů nových oprav „rozpačité“, v létě přijde „okurková sezóna“ a říjnem počínaje a prosincem konče obalovny balí a finišery pokládají i o sobotách a o nedělích. Vše se musí stihnout a ten nápor je veliký. Proto větší rozložení prací do klimaticky příznivějších měsíců by bylo pro všechny samozřejmě lepší. Nějak se to ale stále nedaří.
Jaký je přístup investorů či zadavatelů k rostoucím cenám stavebních prací? Zdá se, že nabídkové ceny již nejsou tak riskantní jako v minulých letech.
Situace se změnila, nákladové vstupy se hodně zvedly. A velcí dodavatelé teď musí realizovat stavby, které vytendrovali dříve za velmi nízké ceny. Firmy jsou prostě „vytrestané“ a poučené. Není to ale nijak příjemné ani pro objednatele.
Proto tvrdím, že investor by měl dokázat posoudit, do jaké míry nabídka odpovídá realitě. Tedy odpovědět si na otázky: je projektová dokumentace aktuální a v pořádku? Má firma, ucházející se o zakázku v ceně všechny náklady? Cena se skládá z několika částí: přímých nákladů na práce, kam se promítají mzdy lidí, ceny objednávaného materiálu, výkony strojů, pohonné hmoty, energie, subdodávky. Pak je marže, která se opět skládá z několika částí. Z režijních nákladů, což jsou náklady na technické a ekonomické vedení stavby a firemní podporu. Tyto náklady má každá firma. Mělo by se kalkulovat s inflací, s riziky, s pojištěním. To jsou důležité věci. A samozřejmě se ziskem. To není sprosté slovo, jak si někteří myslí. Zisk je důležitý, aby firma mohla dál žít, rozvíjet se investovat. A tyto investice se musejí vracet.
Zatím se zdá, že poptávka po stavebních výkonech hlavně v inženýrském stavitelství neklesá a investoři jsou stále pozitivně naladěni….
Ale nebojme se podívat přes rameno, ohlédnout se. Předchozí ekonomická krize nám ukázala i druhou tvář – během ní z oboru odešlo hodně lidí. A trvalo, než se adekvátně nahradili, protože dobří stavbaři se nenarodí ze dne na den. Spoléhat přitom na pracovní síly ze zahraničí není samospasitelné. Měli bychom proto hledat rezervy i na domácím trhu práce a konečně pozměnit i strukturu školství, zvláště toho učňovského a technického.
Na konci prázdnin se opět rozvířili debaty politiků o Národním investičním plánu do roku 2030 a premiér slíbil, že ho brzy představí. Co od něj očekáváte?
Zaznamenal jsem to. Ale investiční plán beru spíše jako vizi, pojmenování toho, co všichni víme. Tedy z hlediska infrastruktury, co v Česku chybí vybudovat, aby se zlepšily životní podmínky obyvatel, pro podnikání a ekonomickou prosperitu. Třeba u silnic a dálnic jasně víme celá léta, co je třeba postavit a opravit, abychom se vyrovnali vyspělým západoevropským zemím. Od roku 1989 se snažíme tento deficit dohnat. Co se povedlo, víme… Takže máme před sebou mnoho dalších let.
Co soudíte o hodnocení tendrů výhradně podle ceny?
Pro veřejné zadavatele je to nejjednodušší. Přijdou čtyři nabídky, jeden je nejlevnější, dáme mu to, ať je to kdokoli. Investor a jeho zaměstnanci pak mají jistotu, že je nikdo nebude napadat. Aby se zabývali tím, že nejlevnější firma je třeba ve špatné ekonomické situaci, nemá kapacitu v místě nebo s ní jsou špatné zkušenosti, to už by bylo moc složité. Ale znáte to pořekadlo – co je nejlevnější, nemusí být ještě nejlepší. Shrnu-li, volí se cesta nejmenšího odporu. A opatrnost, neboť jde o veřejné prostředky. Věřím, že kdyby se nerozhodovalo jen podle ceny, i my bychom měli větší naději v soutěžní džungli uspět. Obecně vzato – rozhodně by to pomohlo kvalitě, životnosti staveb.
Jak je to v Rakousku, kde má vaše firma kořeny?
Samozřejmě jde tam rovněž o cenu, ale zároveň jsou tam zabudovaná i řekněme měkká kritéria. A hlavně, trh je stabilnější. Platí některá i nepsaná pravidla. Preferuje se kvalita, spolehlivost, ale i společenská odpovědnost. Trochu kolegům od sousedů závidím i partnerské vztahy mezi investorskými a dodavatelskými firmami.
Technické a věcné změny na stavbách se řeší vesměs společně a bez podezírání z nekalých praktik. Podobně se uznávají například inflační vlivy či nárůsty cen hlavních stavebních komodit během několikaleté výstavby. A preferuje se odbornost.
Jakou změnu na trhu byste ještě uvítal?
Nedostatek stavebních kapacit pomohl změnit stav, kdy měli dodavatelé mnohdy pocit, že jim chybí opravdový partner, který by s nimi tvořil a konstruoval, který by byl konstruktivním oponentem a jen věci nerozporoval, nevymýšlel sankce, nehrozil soudy. I to jsme si v minulosti zažili. Smlouvy o dílo, smluvní a obchodní podmínky prosazují týmy právníků a stavební technici se v té právní džungli ztrácejí a ocitají pod čím dál větším tlakem. Návrat k „normálnosti“, tedy k tvůrčímu prostředí a obchodnímu partnerství, je na místě. Máme přece společný cíl – zakázku úspěšně a kvalitně postavit.
Součástí toho by mělo být i zlepšení podmínek, aby dodavatelé stavebních prací a zhotovitelé mohli uplatnit oprávněné zvýšené náklady. To je naprosto klíčové, protože od doby vypsání soutěže do realizace uplyne dlouhá doba a oproti původním kalkulacím se mezitím zdraží veškeré vstupy či jejich podstatná část. Proto je potřeba mít možnost uplatnit změny nákladových cen u rozhodujících položek. Nechat rizika jen na dodavatelích není už únosné.
S jakými maržemi dnes počítáte?
Stavebnictví je obecně obor s velmi nízkými maržemi, pohybují se v řádech nízkých jednotek procent. I proto je velmi těžké dojít k nějaké více výnosné nabídkové ceně.
Jak tedy dál?
Řeknu to stručně – o budoucnosti si rozhodujeme všichni. Politici, občané, investoři, dodavatelé. Tím, co umíme, jak svou práci děláme i třeba hrdostí na obor, kterému se věnujeme. Jak stavitelé od stavebních firem, tak projektanti, technici investorských organizací nebo pracovníci odborů dopravy. Máme podobné vzdělání ze stavebních fakult, kde nás učili, že bychom měli tvořit vše ve prospěch uživatelů silniční sítě, která bude léta sloužit. Silničáři odjakživa brali svou práci jako jakousi službu veřejnosti. Záleží pak na každém, jak k tomu přistoupí. My Swieteláci pracujeme pro úspěch, ale ne za každou cenu. To se o nás ví a nic na tom nehodláme měnit.
Dobře, ale jak dosáhnout, aby se jednotlivé strany slyšely?
Slyšet se, znamená, aby se jednotlivé strany pochopily, respektovaly, uznávala se oprávněnost požadavků a zase se stala běžnou kolegialita a spolupráce. To by věci prospělo. Při investorské přípravě není jednoduché projít řadou schvalovacích kroků, žádnou stavbu nelze vyprojektovat tak, aby se během ní nenarazilo na nutné změny. Proto o tom mluvím. Zároveň není jednoduché plánovat a budovat a nasazovat kapacity, když se zahájení stále oddaluje třeba proto, že odpovědní lidé otálejí s rozhodnutím. Čas jsou peníze a někdy mám pocit, že posouvat stavbu dopředu chtějí hlavně lidé od zhotovitelů. Stavba je ale kolektivní dílo. Na to by se nemělo zapomínat.
Společnost SWIETELSKY stavební v České republice působí od roku 1992, kdy ji v Českých Budějovicích založil rakouský koncern Swietelsky Baugesellschaft.
Firma se se postupně rozrostla a dnes působí na celém území státu a obratem i počtem zaměstnanců patří mezi největší stavební firmy, zaměřené na dopravní, inženýrské a pozemní stavby. Sesterská společnost SWIETELSKY Rail CZ se pak specializuje na výstavbu a modernizaci železničních a tramvajových tratí.
