Režisér Pavel Štingl v novém díle podcastu časopisu SILNICE ŽELEZNICE hovoří o proměně prostoru, který nese stopy deportací, a boji za obsahovou kvalitu paměťových projektů.
Podcast si můžete pustit zde:
Památník Ticha připomene osud přibližně 50 000 židovských obyvatel protektorátu, kteří byli ve 40. letech minulého století deportováni z nádraží Praha-Bubny do koncentračních táborů. Režisér a dokumentarista Pavel Štingl, iniciátor myšlenky, v rozhovoru popisuje, jak z osobní zkušenosti a práce s válečnými příběhy vznikl ambiciózní projekt, který chtěl nabídnout víc než tradiční rituální připomínání.
Štingl vysvětluje, že zkušenost s dokumenty a návštěvami moderních expozic v zahraničí – zejména britských a polských muzeí – ho přesvědčila o síle multimediálního, dynamického přístupu. Místo statických vitrín navrhuje platformu, která pracuje s příběhem, kontextem a dialogem: stálá expozice doplněná o sezónní výstavy, vzdělávací programy a veřejné diskuse. Inspirací byla i zkušenost s projektem v Lidicích, kde se osvědčilo spojení architektury, filmu a interaktivní pedagogiky.
Zanedbaná nádražní hala se postupně „rozezněla“ – pořádaly se tam koncerty, výstavy, školní programy a desítky kulturních akcí ročně. Klíčovým efektem bylo zapojení místní komunity a navázání aktivit, které přitahovaly návštěvníky a vytvářely živý prostor paměti. Do projektu se zapojili také umělci – symbolem se stala monumentální instalace Aleše Veselého nazvaná Brána nenávratna.
Srážky s byrokracií: problém obsahu versus správa
Štingl otevřeně popisuje komplikace při přechodu projektu pod křídla státu. Zatímco Správa železnic se ukázala jako technicky vstřícný partner při rekonstrukci, spolupráce s Ministerstvem kultury a dalšími státními strukturami narazila na byrokracii, strach úředníků a orientaci na „alibi“ místo na obsah.
Následovalo vypsání výběrového řízení, změna vedení a částečné utlumení původního komunikačního programu – což podle Štingla znamená ztrátu důležité platformy schopné reagovat na současné výzvy. Ty představují zejména dezinformace a narůstající antisemitismus.
Co zůstává a co dál
I přes personální a institucionální zásahy Štingl nevzdává snahu: Památník Ticha funguje jako obecně prospěšná společnost, socha Aleše Veselého a část aktivit přetrvaly a tým plánuje další vzpomínkové akce a vzdělávací projekty. Autor zdůrazňuje, že moderní centra paměti jsou nezbytná – nejen jako archivy, ale jako aktivní instituce, které učí kontextualizovat minulost a bránit se současným manipulacím.
Památník Ticha tak zůstává příkladem, kde se střetává umělecká vize, pedagogická potřeba a realita státní správy. Štinglův příběh je připomínkou, že úspěch paměťových projektů závisí nejen na architektonické a finanční podpoře, ale především na odhodlání udržet obsah živý a relevantní.
