Výstavba Hlávkova kolektoru. „Největší přítoky vody jsme paradoxně neřešili pod Vltavou, ale ve zvětralých horninách,“

Pohled na rozpojovací hlavu kombajnu AM50 Pohled na rozpojovací hlavu kombajnu AM50

říká v rozhovoru pro Silnice železnice Václav Dohnálek, vedoucí projektu ze společnosti Subterra, která se pražským kolektorům dlouhodobě věnuje.

Jaká je ve společnosti Subterra historie prací na kolektorech?
K výstavbě kolektorů jsme se dostali někdy v 90. letech, kdy se začala rozrůstat kolektorová síť zejména v centru Prahy. Byli jsme u všech stěžejních kolektorů, které se stavěly. Ať už se jednalo o různé etapy kolektoru Centrum nebo kolektor Vodičkova případně další kolektory zejména v oblasti centra, které dnes tvoří páteř celé sítě. Postupně se přešlo ze starých hloubených kolektorů na ražené mělce a ražené v hloubce a v podstatě tak jejich výstavba kopírovala technologický rozvoj v naší společnosti.

Studoval jste i historii kolektorů?
Prehistorie kolektorů je na panelových sídlištích. Vznikaly postupně, aby se zjednodušila správa a obsluha sítí na sídlištích, o které se Praha rozrůstala. Díky tomu bylo možné sítě snadno kontrolovat, měnit a spravovat. Získáváte rovněž přehled o jejich stavu, zdali tam uniká voda nebo plyn. Právě díky kolektorům se daří tyto věci eliminovat. Potvrzují to data úniků medií zahlubovaných a těch, schovaných v kolektorech. Jsou to diametrálně odlišná čísla. Efektivita kolektorů je v tomto směru obrovská.

Změnil se za léta přístup Prahy ke kolektorům?
Několikrát. Jak se zprvu rozrůstala sídliště, výstavba kolektorů se aplikovala všude, kde se stavělo. Následně se přemýšlelo nad tím, jak to udělat v centru, kde jsou problémy mnohonásobně větší. Úzké uličky, historická zástavba, velká hloubka sedimentů, staré sklepy a další komplikace. Veškeré zásahy do země jsou tady mnohem složitější a znamenají větší dopady. V době, kdy se rozhodovalo, zda stavět kolektory i v centru, řešila Praha několik větších havárií a problémy s tím spjaté vedly k tomu, že se kolektory v centru zavedly. Jejich síť se rozrůstala a v 90. letech nastal boom, kdy město bylo výstavbě nakloněno, hodně investovalo a infrastruktura se zlepšovala, protože se vědělo, že se zlepšit má a výstavba kolektorů byla jednou z cest. Když přišly výpadky ve financích, tak jedním z prvních škrtů byla výstavba kolektorů.

Příliš vysoké náklady?
Kolektory přináší do budoucna významné finanční efekty při správě sítí. Přináší peníze městu za poplatky ze sítí, které jsou v kolektoru uloženy, ale na druhou stranu ne vše se zaplatí hned a počáteční investice je obrovská. Když se následně škrtá v investicích, tak se snadněji škrtá jedna větší položka.

Je to tedy spíše sázka na dlouhodobou investiční návratnost?
Přesně tak. Pokud bychom dnes zainvestovali půl miliardy korun za kolektor Hlávkův most, tak se to městu vrátí v řádu desítek nebo stovek let. Ale vrátí se a následně bude vydělávat.

Kde ještě vidíte v Praze potenciál na stavbu kolektorů? A jak se na to v tuto chvílí tváří město?
Určitě při rozvoji brownfieldů. Obrovské pláně, jako nádraží Žižkov a podobně. Zaslouží si, aby budovy, které zde vzniknou a budou napojeny na inženýrské sítě, kolektory měly. Dnes sice vytváříme nádherné plochy s budovami a parky, ale až za pár let dojde k první poruše na síti, tak se zase všechno rozkope. Je škoda, aby v tomto byli investoři úzkoprsí.

Další cestu vidím v propojování kolektorů v centru. Existují teze rozvoje kolektorové sítě. Víme, že dnes je v centru třetina, možná čtvrtina toho, co bylo vymyšleno, mělo by být funkční a mělo by být propojeno. I díky tomu se stává, že když vývoj a výstavba trochu ustrnuly, tak energetici, telekomunikační společnosti nebo správci teplovodů si staví svoje minikolektory, do kterých si schovávají svoje sítě. Kdyby se vše sjednotilo, páteřní sítě by fungovaly mnohem lépe než dnes.

Jaký je hlavní účel Kolektoru Hlávkův most a zkuste ho zasadit do mapy Prahy?
První myšlenka je propojení kolektorové sítě směrem do Holešovic. Holešovice mají potenciál pro další kolektory. I kvůli tramvajové síti si zaslouží, aby zde byly sítě spravovány šetrněji, než doposud. Dále bylo výhodné propojit kolektor, který je na straně nábřeží Kapitána Jaroše s nábřežím Ludvíka Svobody. To jsou dva kolektory III kategorie. Ale hlavní věc, která to celé rozhýbala, je budoucí rekonstrukce Hlávkova mostu. Tento projekt je co do šíře a objemu připraven tak, aby co nejméně v budoucnu ovlivnil rekonstrukci. Díky tomu vznikla například na ostrově Štvanice stometrová hloubená větev, která vede od šachty až téměř k tenisovému stadionu. Právě zde bude v budoucnu při rekonstrukci Hlávkova mostu hlavní zázemí stavby rekonstrukce mostu. Nový kolektor už nikterak budoucí stavbu neovlivňuje. Díky tomu kolektor Hlávkův most vznikl v parametrech, ve kterých je dnes postaven s již vyřešenými místy pro budoucí napojení sítí. V technické komoře na tišnovské straně u Ministerstva zemědělství už dnes existuje rozrážka směrem do kabelového tunelu Pražské energetiky, který se bude propojovat letos směrem od Karlína, kde je vybudována nová velká trafostanice, dále je zde rozrážka směr kolektor Centrum. Vše je tedy připraveno na propojení a přeložení sítí, jakmile začne rekonstrukce mostu.

Mluvil jste o technické komoře na Štvanici. Ta asi není jediná?
Jsou tam celkem dvě. Budují se vždy v místech, kde se sítě kříží a následně rozbíhají více směry. Tím, že máte na jedné straně slaboproudou větev a na druhé silnoproudou, tak v některých místech potřebujete kabely převést z jedné strany na druhou. Profil kolektoru druhé kategorie vám to neumožňuje. Navíc křížení silnoproudých kabelů, plynovodu nebo vodovodu má takové požadavky na prostor, že je nutné to řešit pomocí komor. Pro představu, jedná se o prostor příčného profilu cca 70 m2, velikostí odpovídající jedné lodi ve stanici metra, a délky do 20 m. Klasický kolektor druhé kategorie má profil kolem 30 m2.

Na začátku určitě probíhal archeologický průzkum. Byl něčím zajímavý?
Očekávaly se poměrně velké nálezy, protože na ostrově Štvanice kdysi stála královská obora nebo kostel. Nicméně žádný historický nález učiněn nebyl. Důvody jsou zejména dva. Do Štvanice se již zasahovalo při výstavbě metra a mostu a za druhé i u těšnovského předmostí byly v minulosti zásahy tak velké, že už jednoduše nebylo možné, aby se zde cokoli zajímavého našlo.

Jak složité byly geologické podmínky?
Souvrství byla celkem slušně zmapována co do vlastnictví. I tak nás ale překvapily místa přechodů mezi jednotlivými souvrstvími. Jednalo se celkem o tři: Letenské, Vinické a Záhořanské břidlice. Věděli jsme o nich, znali jsme i charakteristiku, ale i tak došlo k několika změnám. Predikované vrstvy byly zastiženy, ale v jiných rozsazích. V kolektorové trase jsme měli dva způsoby ražby – pomocí trhacích prací a ražbu pomocí důlního kombajnu s frézou na výložníku. Právě při ražbě s frézou směrem od šachty 102 k šachtě 103 jsme se téměř zastavili. Hlava frézy už nedokázala rozpojit Letenské souvrství. Prachovce a křemence, kterými je zde břidlice proložena jsou zde natolik abrazivní, že už si s nimi neporadí. Frézu jsme odstavili a pokračovali vrtačkou a trhacími pracemi z druhé strany.

Zpomalily se tím zásadně práce?
O částečné zpomalení se jednalo, nicméně nebyla to až tak velká komplikace.

Projekt předpokládal, že by do stavby mohla logicky zasahovat i voda z Vltavy. Jaká byla realita?
Realita pro nás byla překvapivá, protože největší přítoky se čekaly pod řekou samotnou. Skutečnost ale byla taková, že největší přítoky byly v místech, kde šachty přecházely přes mírně zvětralé horniny a pak v přechodovém pásmu mezi souvrstvími kolem technické komory 103. Po ražbách se provedla kompletní pasportizace celého díla, protože přítoky se ukázaly být tak značné, že původně navržený kolektor bychom bez izolace nedokázali provést. Do stabilních přítoků přes primární ostění nejste schopni vylít do formy beton a zajistit mu podmínky pro zatuhnutí a zatvrdnutí. To se muselo vyřešit. Na základě pasportizace se rozhodlo, kde se provedou jaká sanační opatření, aby byly vhodné podmínky zajištěny. Vybrali se dvě základní kombinace sanací. Jedna byla v místech, kde jsou masivní přítoky. Tam se vše odclonilo plošnou izolací. Druhá metoda spočívala v injektáži primárního ostění v místech největších průsaků a instalaci organizovaných svodů. Pod celým dílem byla navržena drenáž, což znamená, že takto posbíraná voda byla svedena právě do této drenáže.

Zasahovala do stavby rovněž nábřeží, která byla kdysi vybudována?
Samozřejmě. Bylo to zejména u Těšnovského tunelu a na holešovické straně. Svou roli sehrála blízkost samotného tunelu nebo proplachovacích kanálů, které vedou do přístavu v Libni a také blízkost starého kolektoru, který je zde vybudován.

Jaká byla rychlost ražeb?
Průměr činil 1,6 m za den.

Stavba zahrnovala rovněž kompletní technologie. Můžete shrnout, co vše jste dělali?
Jednalo se o stavbu na klíč, takže městu jsme ji předávali se vším vybavením, které v ní má být. Stěžejní věcí pro budoucí obsluhu a zavedení sítí do kolektoru je tzv. šplhavý výtah, který může sloužit k přepravě nákladů nebo osob. Pak je to kompletní vybavení sloužící ke sledování kolektoru, čili to co pak vidí a ovládá dispečer. Správce Kolektorů Praha a. s. Veškerá čidla, která hlídají vstupy a prostředí v kolektoru, osvětlení, technologie čerpání vody. Dále se aplikovala protipovodňová opatření, jakými jsou poklopy, dveře nebo dlužová stěna. Celý systém byl projektován na povodeň, která zasáhla Prahu v roce 2002. Kolektor Hlávkův most by měl zůstat při povodni suchý. Poslední významnou technologií je větrání. Kvůli vysoké vlhkosti je v některých místech navržena výměna vzduchu až 5× za hodinu. Zejména kvůli celé řadě ocelových konstrukcí.

Reklama

Vážené čtenářky a čtenáři,

od roku 2020 jsme spustili nový web časopisu SILNICE ŽELEZNICE. Všechny historické články lze dohledat na „staré verzi webu“ - old.silnice-zeleznice.cz. Pokud jste si na své firemní stránky některý z našich článků někdy vložili, upravte si v administraci odkaz - vložte slovo „old“, čili old.silnice-zeleznice.cz/ … (link článku). Odkaz bude plně funkční.