2/2019

Půjde to i bez státu

Často se na fórech a konferencích setkávám s názorem, že digitalizace ve stavebnictví se nedá zavést bez masivní podpory státu. Jako hlavní argument se uvádí, že veřejné zakázky tvoří významnou část tržeb stavebních firem a stát tak musí jasně nastavit pravidla, za kterých se budou stavby realizovat. Včetně použití moderních technologií.

Nemyslím si, že je to nutně pravda. Digitalizace se u nás často zužuje na problematiku BIM, z které se stalo zlaté tele, k němuž se všichni upínají. BIM je fajn, u některých staveb bude v budoucnosti automatickým nástrojem, jak je připravovat i kontrolovat v průběhu realizace. Ale čekat na stát, až ho plošně zavede v tak konzervativním prostředí, jakým stavebnictví je, mi přijde lehce naivní. Zvlášť při znalosti byrokratických procesů ve státních investorských organizacích.

Aktivita by měla přijít primárně z trhu. A velké stavební firmy už to pochopily. Ve chvíli, kdy se rentabilita stavebních firem při rekordních tržbách pohybuje v nižších jednotkách procent, logicky akcionáři hledají cestu, jak přetavit nespokojenost ve vyšší zisky. Jenže kde generovat zisk, když stoupají platy i ceny materiálů – a kvůli bezpečnosti se na něm dá šetřit opravdu velmi omezeně?

Logicky v pečlivé přípravě projektu, která ušetří budoucí čas lidí, protože stavebnictví se nikdy nestane plně automatizovaným oborem. A peníze firmám, neboť uvidí řadu chyb a problémů v předstihu. Právě tady je prostor pro hromadu technologických zlepšení, kterým můžeme říkat digitalizace, stavebnictví 4.0 nebo technologická revoluce. Na názvosloví koneckonců nezáleží. Firmy musí samy sebe přesvědčit, že má taková revoluce smysl a nečekat na stát, až se rozhoupe a nedej Bože k tomu přidá nějaký prima dotační program.

Dobré čtení přeje,

Petr Svoboda,
šéfredaktor